FRANTIŠKOVY LÁZNĚ očima samoplátce aneb wellness po česku 🙂
Jedete do lázní? A víte, co vás čeká? My jsme to netušili. Přečtěte si, na co se připravit při pobytu v českých lázních. 😊
V lázních jsme byli poprvé. Navíc, jako nezkušení samoplátci jsme tam jeli s vidinou wellness hotelu – vířivka, masáže, sauna atd., a to vše za polovinu ceny díky velkorysému státnímu příspěvku na podporu českého lázeňského průmyslu. Realita byla na míle vzdálená našim představám. Zkušenost to je k nezaplacení. Proto jsem se rozhodla se o ni podělit. Při troše představivosti se naším relax pobytem určitě pobavíte. 😊 Jako bonus na závěr dávám odkaz, jak získat státní příspěvek.
Den 1
Super, jedeme do lázní! A navíc SE STÁTNÍM PŘÍSPĚVKEM
Začátek ledna 2021. Rozhodli jsme se využít výjimečné nabídky našeho státu a vydali se hned začátkem roku do lázní. Stát nám přispěl 4 000 Kč na osobu a týden, což mi připadá velmi velkorysé. S odpovědností sobě vlastní tedy plánuji, jak zkombinovat pracovní (online) povinnosti a každodenní lázeňské procedury. Už se nemohu dočkat, až se pořádně vyspím, jak si tělo zkroucené od vysedávání u počítače nechám každý den hýčkat, k tomu procházky, výlety, plná penze (tj. celý týden nevařím), bazén…a to ještě netuším, že je na hotelu i knihovna s piánem. Fakt se těším.
Neděle je tu, v rouškách, společně s našimi kufry stojíme plni lehce napjatého očekávání před recepcí. Pokoj jsme dostali parádní, dokonce s terasou (v té zimě jsme ji ani jednou nevyužili, ale byla tam). Vynikající zprávou je, že hotelový bar funguje denně do 20h. Já si dám presso a Martin točené pivo. Dokonce tu makjí i krásnou vinárnu, kterou jsme měli většinou jen pro sebe. 😊 Teď už jen stačí zajít na sesternu a domluvit se, jaké možnosti procedur nám nabídnou. Lehkou představu máme, varianty jsme si prostudovali předem. Budeme vyřízeni raz dva a pak na véču.
Vyřízení jsme byli. Opravdu raz dva.
S diáři v ruce klepeme na dveře sesterny, kde nás přijme paní ve středních letech. Podá nám plán procedur s informací, ať si zítra zajdeme za panem primářem a sdělíme svůj zdravotní stav a případně upravíme nastavené procedury. Žádné možnosti, nabídky, ladění harmonogramů. Na naši připomínku, že časy procedur máme každý úplně jinak, což bychom rádi změnili, když jsme tu společně, na nás kouká, jako bychom právě přiletěli z Marsu. A to ani nemluvím o tom, že procedury nám jednoduše naordinovali. Bez diskuze. Letáček s nabízenými možnostmi si tedy odnášíme na zítřejší schůzku s primářem v naději, že s ním bude lepší pořízení. Nebudu napínat, díkybohu opravdu bylo.😊
Na večeři odcházíme s tím, že teď už nás nic nemůže překvapit. Vidina salátového baru a tříchodového menu mě ladí do růžova. Cestou objevujeme knihovnu s piánem, dokonce naladěným. Lehce si brnku. Nálada stoupá. 😊
Do jídelny vstupujeme v rouškách a po nezbytné dezinfekci rukou. Sál téměř prázdný, což je nakonec vzhledem k minimální obsazenosti hotelu očekávatelné. Servírka nás usazuje ke stolu s číslem našeho pokoje. Trochu se ošívám. Náš stolek rozhodně nesplňuje povinný odstup 2m od strávníka u stolku vedle. Tipuji to max. na 1,5m. Nechci ale hned po příchodu působit rozruch nějakým vymýšlením, navíc večeře končí v 18:30 a to je za chvilku. Jsem ale rozhodnuta, že napříště sedíme jinde. Nepotřebuji sdílet s paní odvedle obsah svého talíře, ani obsah naší konverzace. V prázdném sále jsem si vyhlídla stolek přímo u okna. Po večeři to domluvíme.
Servírka nám postupně nosí všechny 3 chody. Již u polévky se jeví trochu nesvá. Na dotaz, jestli jsme už ty papíry vyplnili, kroutíme hlavou. Ukazuje se, že máme vyplnit jídelníček na další 3 dny. S úsměvem odpovím, že po jídle to určitě vyplníme. Vzala mě asi za slovo. Hned po odnesení hlavního chodu u nás stepuje, jestli už máme vyplněno.
„Ano, určitě, ještě si dáme salát, a vrhneme se na to.“
„Ale kuchař už chce jít domů a čeká jen na tyhle papíry.“
To byl pochopitelně velmi silný argument i pro nás. Salát počká. Poslušně jsme zaškrtali špagety a knedlíky, pečlivě zvážili výběr ovoce či dezertu a servírce povinné formuláře předali. Chvíli jsme zvažovali, jestli kuchaře nezdržíme, když si ještě dáme salát, ale usoudili jsme, že to risknem. Požádat o změnu stolku jsem si už netroufla. Počkám na vhodnější příležitost. Třeba to vyjde ráno. 😊
Den 2
Lázně nejsou hotel. Na dveřích chybí visačka „NERUŠIT“
Další z našich zkušeností na téma, že lázně nejsou klasický wellness hotel, ale léčebné zařízení. Léčba je náročný proces, tak hlavně žádné povalování. Ranní nástup pokojské byl nekompromisní a bylo jasné, kdo tu určuje čas budíčku. Můj Samsung to bohužel nebyl.
Po několika ranách na dveře, na které odmítám reagovat, jsme jen slyšeli rozhovor:
„Neboj, jen tam kouknu a když budou spát, tak je budit nebudu….“, takže asi tak.
Asi mají Cimrmanovu školu… „Museli jsme je nejprve vzbudit, aby se pak nezlobili, že jsme je svým hlasitým úklidem vzbudili…“ Další den začíná díky pokojským o něco dříve, než jsme doufali, ale nevadí, jsme připraveni si ho pěkně užít, v duchu očekávaného relaxu.
Snídaně je luxusní, výběr teplého, studeného, sladkého i slaného překonává naše očekávání. Servírky jsou usměvavé a moje naděje na změnu stolečku roste. Žádné papíry po nás už nikdo nechce, ty včerejší vyplněné a barevně označené dokreslují dekoraci na našem stolku. Paní sedící metr od nás se zvedá a odchází, máme spoustu prostoru. Idylka je korunována vstřícným souhlasem personálu na změnu sezení ke stolku u okna, který jsem si vybrala. A to dokonce už od oběda. Vše jde hladce.
Ranní masáž je za mnou. Následuje dopolední sezení u primáře, jehož celostní přístup ke stavu těla i duše mě mile překvapuje. Procedury jsme upravili, místo parafínu na ruce si za příplatek domlouvám místní specialitu – slatinné zábaly. K tomu mě čekají koupele v minerální vodě, masáž a poloviční vířivá vana. Zádíčka mi poděkují. Teď je ale před námi výzva v podobě časového rozležení vybraných procedur. Primář ochotně zvedá telefon a domlouvá nám sezení v sesterně okamžitě.
„Trochu jsme upravili procedury, prosím rovnou si domluvte časy“. Nic nevypadá jednodušeji.
Vcházíme do sesterny. Oba v ruce seznam procedur pro jednotlivé dny. Na rtech požadavek na koordinaci časů, alespoň přibližnou. Dnes je tu jiná sestra. Na dotaz: „Jak byste to chtěli?“. Naivně diktujeme svou představu. 😊
„Dopoledne mám neodkladnou práci, šlo by to bahno zítra ve 14h?“
„Ve 14h tady už nikdo není.“
„Aha, tak prosím tedy ráno? V 8?, v 7:30?“
„Ale to tady ještě nikdo nebude, co v 10?“
„No, to já právě dopoledne nemůžu…“ „No dobře, ve 12:30, ale jen výjimečně.“
„Tak vám teda moc děkuju za ochotu“, a v duchu doufám, že snad stihnu poradu i oběd. Ale to je až zítra.
Den 2 – odpoledne
LÁZEŇSKÉ PRAMENY jsou slané, plné všemožných minerálů, některé dost zapáchají a často se to nedá pít. Jsou tím pádem bezesporu zdraví prospěšné 😊
Zbytek dne již máme na pohodu. Oběd, procházka kolonádou, foto u sošky miminka Františka oblečeného do pleteného oblečku, svařák v okénku na liduprázdné kolonádě, fotka u sochy velkého Františka (rozuměj císař František Josef). Jsem okouzlena místní originální „pletenou“ výzdobou – stromy, květináče obalené pletenými šálkami a svetříky s nejrůznějšími motivy. Ochutnáváme léčivé prameny. Jsou každý jiný, rozdíl v chuti jsem moc nepoznala, ale pít se to dá. 😊Pramenům se tu lze věnovat celý den, je jich tu hodně a jsou rozprostřené po celých lázních a okolí.
Den 3
Lázně nejsou holubník. Časy, procedury, jídelna – všechno má svůj řád. A ten neurčuje host
Ranní budíček v podobě pokojské se díky bohu neopakuje. Z postele mě tahá budíček mého Samsungu a letmým pohledem zjišťuji, že jestli nechci rušit na poradě kručením v břiše, musíme na snídani okamžitě. Martin je solidární, vstává s tím, že ranní kávu si vychutnáme společně. U snídaně zjišťuje, že přesuny časů procedur se nějakým nedopatřením stalo, že má na kafe max 15 min., a tak si rovnou bere papír s rozpisem a z jídelny chvátá na domluvenou masáž. Po té chce odjet na pár pracovních schůzek. Po několikaminutovém bloudění po areálu šťastně dobíhá na místo určení.
„No kde jste, víte kolik je hodin?“ vystartuje sestra.
„Nemohl jsem vás tu najít“, odpovídá omluvně.
„Když někam přijedete, máte si všechno projít a zjistit, kde co je, ne?“, kroutí hlavou sestra. „Příště, ať se to neopakuje.“
Mezitím, já na pokoji řeším s kolegy, co nás pálí, a těším se na odpolední proceduru. V 10h mě vyděsí pokojový telefon. Běžím, zvedám a čekám, že hoří nebo tak něco. Na druhém konci se ozývá naléhavý dotaz sestry, jestli bych mohla jít na ten slatinný zábal (to je to bahno) už teď.
„Ale já mám poradu, domlouvala jsem si zábal na 12.30h, kolegyně vás neinformovala?“
„Ale joo, jen zkouším, že bych mohla dřív domů. No tak nic. “
Takže asi tak nějak. Každopádně slatinný zábal byl super a sestra na proceduře byla opravdu moc milá. Asi nakonec nikam nespěchala. A i ten oběd jsem stihla.
Večerní procházka kolonádou mezi padajícími vločkami byla opravdu kouzelná, káva v hotelové vinárně příjemně voněla, před večeří trénuji na piáno v knihovně Cohenovo „Halleluja“, Martin si čte…Večeře u vyměněného stolku, za okny tančí vločky, hotel má ještě lehce sváteční výzdobu. Přicházíme na pokoj, romantická nálada slibuje úžasný večer.
Z teploučké sprchy lezu pod peřinu. Než přijde Martin z vany, hledám tipy na zítřejší výlet v okolí. Čeká nás dobytí nejzápadnějšího bodu ČR. Od Františkových lázní je to nedaleko. Už si maluji tu příjemnou procházku podél malého potůčku v zasněžené krajině. Zapaluji svíčku, romantická atmosféra je dokonalá. Konečně přichází Martin. Před postelí se zastaví, chvíli stojí a najednou to přijde. Než jsem se stihla nadechnout, „hupne“ na robustní lázeňskou postel…..a najednou rána! křup! Ve vteřině mizí někde pod horizontem. Společně s matrací zakouší tvrdost podlahy. Zjišťuji, jestli je – na rozdíl od postele – celý a bez trhlin. Uklidňuji se, že náraz opravdu odnesla jen postel. Přepadá mě nezastavitelný záchvat smíchu. Martin se vzpamatovává z nečekané situace.
„Ta postel ale fakt vypadala dostatečně stabilně!“ Zkoumá desku rozštípnutou vejpůl.
Opravit to neumíme, nezbývá, než se jít přiznat na recepci. Spát na tom určitě nepůjde. Nasazujeme roušky a vydáváme se řešit situaci s recepčním.
„Co že se stalo? A to jako jen tak?Tak to jsme tu ještě neměli.“, kroutí hlavou recepční.
Opravář tu už není, tak se Martin nabízí, že by přenesl desku z jiného pokoje a vyměnil ho sám. To recepční s okamžitou platností odmítá a nabízí nám přestěhování do jiného pokoje. Fakt se mi nechce. Věci už máme vybalené, zabydleli jsme se tam. Nakonec přistupuje na náš návrh, že se v sousedním pokoji jen dneska vyspíme a až nám postel ráno opraví, vrátíme se zpět. Usínáme tedy v jiném pokoji a mě ještě před spaním chytají záchvaty smíchu, když si celou situaci znovu vybavuji. Romantiku si opravdu představuji trochu jinak. 😊
Den 4.
V lázních dbají na bezpečnost. Z vany nevylézejte sami, a když se něco stane, volejte „POMOC!“
Ráno mě opět vzbudí hlasy pokojských. Bouchají na dveře, tentokrát ale prázdného pokoje. Zřejmě jim nikdo neřekl, že spíme vedle. Napjatě očekávám nějakou reakci na rozlomenou postel. Přichází vzápětí, když pokojská volá na kolegyni.
„Hele, pojď sem! Co to jako je?“ A okamžitě volá na recepci. Evidentně se jí dostane informace, že o situaci vědí a pošlou tam opraváře. Ten se objeví během chvilky i s nářadím. Hotelem znějí rány a vrtání. My se s vidinou snídaně hrabeme v pyžamech z postele a přes chodbu a v rouškách vcházíme do našeho pokoje, abychom se oblékli a odebrali se do jídelny. Provází nás pohledy několika uklízeček a opravář nás uvítá dotazem, jak se to mohlo stát? O jelením skoku se samozřejmě nikdo z nás nezmíní a přítomní si dělají své závěry sami. Zvědavá pokojská na chodbě se ještě pro jistotu optá, aby měla jasno.
„A to jste jako jen tak leželi, a ono to prasklo?“ Pod rouškami asi můj úsměv neviděla, ale tuším, že si myslela své. Tak aspoň si mají zas chvíli o čem povídat. 😊
Zážitky z dopoledních procedur jsme měli nezapomenutelné oba dva. Na ukončení každé procedury v podobě šíleně znějícího alarmu už jsem si tak nějak zvykla. Ale na způsob komunikace některých sester stále nejsem dostatečně připravena. Oceňuji jejich důraz na řád a bezpečí, ale trocha kultivovanosti by jejich projevu neuškodila.
„Svléknout a počkat, až přijdu. Do vany sama nelezte.“ Čekám. Za pomoci sestry lezu do vířivé vany.
„Sedněte si a nehýbejte se“. Sedím v miniaturní kovové vaně, nohy potopené, půl těla na suchu.
„To je prosím takhle správně? Opravdu jen nohy? S primářem jsme domlouvali procedury zaměřené na záda.“ Koukne do papíru. „Vířivá vana poloviční“. „Je to tu jasně napsané.“
„Aha, tak to jsme se asi nějak špatně domluvili.“
Zůstávám tedy vsedě s polovinou těla na souši.
Při odchodu ještě dostanu instrukce.
„Až zapípá budík, nevylézat z vany. Přijdu si pro vás. Kdyby se něco dělo, volejte POMOC!“
Jen co se za sestrou zabouchly dveře, ponořím rebelsky celé tělo do těch vířivých bublinek. Mám výhodu, jsem malá. Vejdu se tam celá. I když je vířivka poloviční. 😊 Jak zapípá příšerný alarm, v obavách z výtek si sedám do předepsané polohy a vyčkávám na příchod sestry. Pomáhá mi z vany a naviguje mě do vedlejšího areálu na další slatinný zábal. Člověka tu zabalí jak mumii a záda mu příjemně prohřívá přírodní bahýnko. Nejlepší procedura, kterou jsem si tu mohla dopřát. Odpočívám, relaxuji a najednou slyším sestru, že si vypráví s Martinem. Leží za závěsem kousek ode mě. Končí dřív, tak mě stihne i vyfotit. Mám důkaz, jak vypadá relax v lázních. 😊
Jeho zážitek s chování sester na procedurách je o poznání silnější, než ten můj. Martin je dost klidné a pohodové povahy, ale pokyny typu volejte „POMOC“ a nelezte z vany (hloubka cca 30cm) bez mého doprovodu, se asi více dotýkají jeho mužského ega. 🙂 Když mu sestra při přechodu z vany na odpočívadlo stihla vynadat za tahání prostěradla po zemi: „Tak mladej a už tak nešikovnej.“, to už ho docela zarazilo a završení přišlo ve chvíli, kdy chtěl přejít z jedné procedury na druhou zabalený v prostěradle a sestra mu vysvětlila, že tady to má prostě nějaký řád.
„Prostě se tady oblékněte a vedle se zase svlíknete.“
Nakonec ji přesvědčil, že by to snad nějak šlo i bez toho oblékání a svlékání.
„No dobře, kouknu, jestli někdo nejde.“
Na její pokyn pak přeběhl přes chodbu na ty úžasné slatinné zábaly. Jen v prostěradle. 😊
Reputaci personálu vylepšila sestřička na slatině, když se ho zabaleného až po nos v dece zeptala, odkud je a co studuje. Myslím, že v tu chvíli byla všechna příkoří zapomenuta. 😊
Po procedurách a obědě se vracíme na náš pokoj s již opravenou postelí. Příjemně unavení si dáme šlofíka. Hned potom se vydáváme na výlet, který jsme si vymysleli už včera. Výlet k souřadnicím GPS 50.2523608N, 12.0906633E. Bod, který je označen už od roku 1844, a o kterém jsme se učili už na základce. Vydali jsme se dobýt 📍NEJZÁPADNĚJŠÍ BOD ČR.
Den 4 – odpoledne
Výlet na NEJZÁPADNĚJŠÍ BOD ČR
Výlet je to na odpoledne. Vycházíme z Krásné u Aše, cca 6km po značené cestě a max. 2 hodinky. Autem jsme zaparkovali nejdál, co to v tom sněhu šlo, a dál šli pěšky. Krásná procházka bílou krajinou, podél říčky lemované zasněženými stromy a zajímavou naučnou stezka s Mostem Evropy na počest česko-německého přátelství. Na jejím konci stojí útulna na přespání a dokonce s připraveným dřívím na podpal. Tentokrát jsme nezůstali, ale jednou to třeba dáme. 🙂
Trasa z Krásné u Aše na nejzápadnější bod České republiky: https://mapy.cz/s/honavevumo
Do hotelu se vracíme tak tak, abychom stihli večeři. Po večeři ještě chvíli do knihovny s piánem a před spaním ještě plavčo v bazénu a pár stránek v knížce. Usínám jak nemluvně. Zítra nás čekají Mariánky.
Den 5
MARIÁNSKÉ LÁZNĚ aneb výlet za vzpomínkami z dětství
Bylo mi 6 let, když jsem poprvé uslyšela tóny barevné zpívající fontány v Mariánkách. Byl to kouzelný zážitek, který v době, kdy člověk neměl nic, co by přehrávalo hudbu pouhým kliknutím na displeji mobilu, byl o to silnější, že jsem se na něj celý den těšila. S našima jsme si to vždycky spojili s procházkou po kolonádě a nějakou dobrůtkou. K tomu ty léčivé prameny, co chutnaly fakt divně. Byly slané… Ble. Kolonáda mi přišla obrovská a impozantní. Stejně jako celá má vzpomínka na lázeňské město.
Takže volba naší další výletnické destinace byla jasná, když jsme od Mariánek jen kousek. A dojmy?
No, už jsem velká holka, takže pocit impozantnosti z celého města zmizel. Ale kolonáda tak působí i nadále. Fontána pochopitelně v zimě není v provozu, ale je nasvícená a večer může působit také magicky. Hudbu si můžete pustit z mobilu a není třeba čekat celý den, natož až do léta. Jen to šumění a tryskání vodního živlu nic nenahradí, i když sníh je rozhodně prvek, který atmosféru navodí.
Léčivé prameny jsem si nedala ujít. Výhodou je, že 3 z nich jsou na jednom místě pěkně pod střechou. A jak chutnají? Za mě palec nahoru. Slané, ale dobré. Vítězem je za mě ten Rudolfův.
Vzhledem k zimnímu období a covid opatřením jsme si bohužel nemohli vychutnat kávu v některé z mnoha místních kaváren, ale potkali jsme kousek od kolonády alespoň jeden otevřený stánek, kde nabízí teplé nápoje i suvenýry. Takže jupí, s prázdnou neodjíždíme.
Vzpomínky oprášené, vyvstalo mi jich tu celkem dost. Ale moje srdcovka Mariánky určitě nebudou. Ty Františkovy jsou mému srdci milejší. Jsou komornější a tak nějak na mě dýchají větší pohodou a romantikou. Tady určitě platí, že co je malé, to je milé. Aspoň, co se mých lázeňských preferencí týká.
Závěr našeho relax pobytu ve Františkových lázní přišel bohužel dříve, než jsme plánovali, protože jsme museli kvůli osobním záležitostem předčasně odjet. Zážitků máme ale opravdu celou řadu a do budoucna jistotu, že lázeňský pobyt a s ním spojené procedury rozhodně nejsou jen tak. Prostě i relax může být pořádná dřina. 😊
Dobrá rada na závěr aneb jak získáte příspěvek na pobyt v lázních i vy
Využití státního příspěvku platí pouze pro dospělé samoplátce a bylo prodlouženo do 30. 6. 2021. Podmínky čerpání se však průběžně mění. Aktuální informace i možnost vygenerovat si voucher na příspěvek jsou na portálu Kudy z nudy nebo na Spa.cz.